Vybledlý obrázek romské kultury

Otlučené domy bez dveří, střechy na spadnutí. Bez vodovodu, kanalizace, někdy i elektřiny. Obchod se smíšeným zbožím, malá šedivá přízemní stavba z betonu, je největší „kulturní“ atrakcí tohoto místa. Kolem je docela živo, spousta lidí, dospělí venku popíjejí, hlasitě hovoří, děti si kolem hrají a pochutnávají si na sladkostech. Uvnitř obchodu nad hlavou prodavačky na zdi napsaná jména a u nich cifry. Některé přeškrtnuté a napsané nové. Většinou větší. Z ojetého auta venku do toho vyhrává nějaká romská hitovka. Málokde se najdou pověstné housle anebo alespoň kytara. „Budeme hrát a zpívat...a tancovat...!“, chlubila se mi jedna dívka. Okamžitě mi poskočilo srdce při představě správného cigánského „bašavelu“. „Budete hrát na kytaru?“... „Ale ne,“ usmívá se, „pustíme kazeťák“. Televize, mobil, „dývídýčko“, zastavárna. Bezcílné bloumání po vesnici, sledování televize, v horším případě čas strávený v herně ve městě.

Malý obrázek romské kultury, notně vybledlý časem.
Obrázek, který mi vytanul v mysli, když jsem slyšela záhadná slova politikova o rozporu romské kultury s listinou základních práv a svobod člověka. Zmiňoval zejména tradiční romskou  rodinu. Myslí to vážně? Nejsem politik ani sociolog, ale zkušenost mi říká, že je to jedna z mála velkých hodnot této kultury, která, alespoň v některých rysech, přežívá.To, co bývalo pro Romy tak typické, jejich způsob života a obživy, zmizelo až na výjimky snahami minulého režimu. Mělo je to vytrhnout z jejich chudoby a začlenit do společnosti. Stali se z nich dělníci v továrnách a JZD, kopáči. Romové jako národ měli zmizet.To, co se navenek zdánlivě dařilo, se po revoluci ukázalo se svojí ničivou silou. To, čím byli dřív už zapomněli. Přišla nezaměstnanost a ještě větší chudoba závislosti na sociálním systému státu. Chudoba národa, který byl ztracen sám sobě. Na povrch vyplaval rasismus a silná nesnášenlivost „majority“ vůči Romům a naopak.
Minulý režim byl materialistický. V zájmu rovnoprávnosti směle dosadil dělníka na místo architekta. Nevážil si duševních, natož duchovních darů člověka. Z Roma chtěli udělat Čecha. Mysleli to asi „dobře“. Ale sledovali svůj cíl. Také zmiňovaná slova onoho politika, jsou patrně míněna dobře.
Ale dobře pro koho? Zkušenost doby minulé mluví za vše.

(Asi patřím k menšině, ale mám velmi ráda Romy, jejich kulturu. Mám mezi nimi přátele. Vím o jejich nešvarech (tak jako o svých). Ale vím i o jejich darech. Tam bezesporu patří právě soudržnost široké rodiny a hloubka a prostota vztahů, přijetí a přátelství, spontaneita a velkodušnost. Když něco mají, patří to i vám. Možná to je něco, co naší studené anonymní a sebestředné kultuře chybí.)

Nabízím ke shlédnutí slovenský dokument režiséra Ladislava Kudelky z roku 1962: Žijú v budúcnosti svojho rodu.

najdete ho tady.

Zde je krátký popis filmu:
"Československí komunistickí ideológovia dospeli k názoru, že Cigáni nie sú národom a ani národnosťou. Charakterizovali ich ako skupinu ľudí žijúcu rozptýlene na celom území Československa, ktorá nadobudla vinou utláčania a vykorisťovania kapitalistickou triedou charakteristické rysy spôsobu života a mentality, ktoré boli retardujúce a bolo dôležitou úlohou odstrániť ich. Na začiatku 60-tych rokov a po ideologickom uvoľnení sa objavujú dva dokumentárne filmy Ladislava Kudelku: Sbohom Péro (1960) a Žijú v budúcnosti svojho rodu (1962). Kudelkove filmy predstavujú éru objektívnejšieho pohľadu s určitou dávkou nostalgie za zanikajúcim svetom cigánskej kultúry, ktorú sme odmietli bez toho, aby sme ju bližšie spoznali."