Olinka

(malý střípek ze života jedné romské rodiny) 

Manžel Olinky odjel  za prací do jednoho velkého města. Jak už to tak chodí - pracoval načerno,  nebo lépe řečeno bez smlouvy, kterou mu jeho "zaměstnavatel" nebyl ochotný dát. Pracoval, jak mohl, a po měsíci se těšil na výplatu, vždyť doma na něj už čekala jeho žena a devět dětí.

Stalo se ale něco, co se stává často. Žádné peníze nedostal a protože se nemohl prokázat žádnou smlouvou, nebylo naděje je získat. Nebylo ani na cestu zpátky domů..

Olinka doma čekala. Když se dozvěděla o situaci svého muže a viděla, že už nemají z čeho žít, byla zoufalá. A tak se rozhodla jednat. Ale nepřemýšlela tak jako většina lidí... Nerozuměla smlouvám a podobným věcem, ale v čistotě a naivitě svého srdce našla jediné řešení: odjet za svým mužem, jít k onomu "zaměstnavateli" a vyplakat mu svoji bídu... Doufala, že se nemůže neustrnout, že se v něm přeci jen probudí poctivost a že jistě zaplatí, co jim spravedlivě patří.. 

Olinka se rozhodla jednat a vůbec si nepřipustila, že by se vrátila s nepořízenou, že by ji ten člověk mohl odmítnout (přinejmenším)... Půjčila si peníze na autobus s nadějí, že je brzy vrátí a radovala se, že brzy bude zase doma se svým mužem, s penězi a dárky pro děti... Děti nechala doma starším sourozencům, vždyť bude hned zpátky.

Ale stalo se, co se dalo čekat. Zaměstnavatel se jí vysmál, když před ním plakala a prosila... Odložila svoji důstojnost, ponížila se... Ale nic jí nedal. A tak zůstala ona i její muž v tom městě: bez střechy nad hlavou, bez jídla, bez peněz, děti daleko... (a to jí mohlo utrhnout srdce)...

Olinka vyprávěla, jak spali na lavičce, jak chodila od člověka k člověku prosit o trochu jídla... Snížila se ješte víc... A mluvila o tom, jak ji lidé vyháněli, jak ji jedna paní odehnala, když ji prosila o rohlík...

Po několika dnech se jí podařilo najít v tom městě jednoho vzdáleného příbuzného, který jí dal peníze na autobus. Olinka se nevyspalá a hladová vrátila domů ke svým dětem... Manžel zůstal hledat jinou práci...

Proč o tom píšu? Olinčin příběh mě moc zasáhl. Uvědomila jsem si, kolik takových lidí jako je Olinka jsem už potkala. Prosili o peníze na autobus (někdo je okradl a oni se potřebují někam dostat, znáte to... a pak je tam potkáte druhý i třetí den..) nebo o trochu drobných na jídlo (spíš na pivo anebo na drogy, že...)... Potkáváme je docela často a nejsou všichni poctiví. Ale uvědomit si, že někde mezi nimi byla i nějaká "Olinka", to mě vzalo... Olinka je naše přítelkyně, blízký člověk... A tak přemýšlím, co je horší: splést se a obdarovat někoho, kdo ty peníze využije na úplně něco jiného (ale copak jsem soudce nebo vychovatel, který chce druhým sahat na svědomí nebo mluvit do života?) anebo opomenout někoho, kdo je opravdu v nouzi, ale já jsem to nepoznala...? Vybírám si to první... Snad nemám vždycky dost na rozdávání, ale vždycky se mohu na druhého dívat jako by to byla právě naše Olinka..., jako na blízkého člověka, na přítele, který má právo na moji úctu...