Tuhle báseň mám moc ráda...
Píseň o jasu vody
(úryvek)
Karol Wojtyła - přel. I. Mikešová
(...)
Tak vidět sám sebe se nikdo neodváží. -
On poznával jinak. Téměř nezvedaje oči. Byl velkým souhrnem poznání-
jako studna, jež odlesky vody přebíhá po tváři.
Měl zrcadlo... jak studna... jež svítí do hloubi.
Nemusel se snažit ani zvedat oči, aby mne prohlédl skrz naskrz.
Viděl mne v sobě. Měl mne v sobě.
Pronikal do mě bez obtíží
a tryskal ve mně v mém studu a v myšlenkách dávno zasutých.
Jako by se dotýkal rytmu v mých skráních
a obrovskou únavu ze mne snímal - náhle...
a starostlivě…
Slova byla prostá. Šla kolem mne jak zvábené ovce.
A uvnitř... ve mně vzlétali práci dřímající v hnízdech.
Byl celý v mém hříchu a v mém tajemství.
Řekni, to muselo bolet - a muselo to tížit
(vlna myšlenek dopadá tak těžce jak kovové víko) -
Mlčíš - však já dnes už vím, Tvým slovem navždy otevřená -
že tenkrát jsem se v Tobě neprotrpěla do patřičné míry.
Řekni... dnes by si láska chtěla vrátit zpět tu bolest...
Tobě ji odebrat a převinout do sebe jak ostrou pásku...
Pozdě, dnes každá bolest, co vrací se od Tebe,
se cestou proměňuje v lásku.
Jak rychle! Jak dobře jsi mě poznal!
A přece ani nepozvedls oči -
mluvil jsi se mnou jen těma očima,
které stvořil zářivý jas studny.
(...)
Tato studna spojila mne s Tebou,
tato studna mne do Tebe vložila.
Nebyl mezi námi nikdo, jen její zářivý jas,
který se jak čistá zornice chvěl v očnicích kamenů
- ona mne přenesla do tvých očí a zavřela v nich.
(...)
....fakt krásná!!
jj :-) Moc doporučuji celou knížku....(Prameny a ruce)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.