Píseň o jasu vody

Tuhle báseň mám moc ráda...

 Píseň o jasu vody 

(úryvek)

Karol Wojtyła - přel. I. Mikešová

(...) 

Tak vidět sám sebe se nikdo neodváží. -

On poznával jinak. Téměř nezvedaje oči. Byl velkým souhrnem poznání-

 jako studna, jež odlesky vody přebíhá po tváři.

 Měl zrcadlo... jak studna... jež svítí do hloubi.

Nemusel se snažit ani zvedat oči, aby mne prohlédl skrz naskrz.

Viděl mne v sobě. Měl mne v sobě.

Pronikal do mě bez obtíží

a tryskal ve mně v mém studu a v myšlenkách dávno zasutých.

Jako by se dotýkal rytmu v mých skráních

a obrovskou únavu ze mne snímal - náhle...

a starostlivě…

Slova byla prostá. Šla kolem mne jak zvábené ovce.

A uvnitř... ve mně vzlétali práci dřímající v hnízdech.

Byl celý v mém hříchu a v mém tajemství.

Řekni, to muselo bolet - a muselo to tížit

(vlna myšlenek dopadá tak těžce jak kovové víko) -

Mlčíš - však já dnes už vím, Tvým slovem navždy otevřená -

že tenkrát jsem se v Tobě neprotrpěla do patřičné míry.

Řekni... dnes by si láska chtěla vrátit zpět tu bolest...

Tobě ji odebrat a převinout do sebe jak ostrou pásku...

Pozdě, dnes každá bolest, co vrací se od Tebe,

se cestou proměňuje v lásku. 

Jak rychle! Jak dobře jsi mě poznal!

A přece ani nepozvedls oči -

mluvil jsi se mnou jen těma očima,

které stvořil zářivý jas studny.

 (...) 

Tato studna spojila mne s Tebou,

tato studna mne do Tebe vložila.

Nebyl mezi námi nikdo, jen její zářivý jas,

který se jak čistá zornice chvěl v očnicích kamenů

 - ona mne přenesla do tvých očí a zavřela v nich. 

(...)