Vánoční poselství na bleším trhu

Vánoční poselství na bleším trhu

Bleší trh je místo, kde uvidíte nevídané a seženete prakticky všechno. Od rukavic za 5,- Kč přes nádobí a ohrané gramofonové desky až po mikrovlku nebo počítač za 900,-. Po kvalitě (raději ani po původu :-)) se nikdo neptá, neboť už cena leccos napoví. Obrovský trh v Praze má daleko k poezii i jednoduchosti mých vzpomínek z dětství, kdy několik paní přineslo obnošené oblečení svých ratolestí a s radostí je za symbolickou cenu předaly dál. Obrovský otevřený prostor bývalé továrny vám otevře úplně jiný svět se svými pravidly a způsoby. Taková směs bazaru, černého trhu a vietnamské tržnice. Vše v duchu orientálního pokřikování, vábení zákazníků a nezbytného smlouvání. A když se tak díváte na tu spoustu roztodivných věcí, dá docela zabrat uvěřit, že to všichni našli doma :-).

S malou sestrou Pascale jsme se nadchly a rozhodly jsme se, že se také přidáme. Snesly jsme všechno, co se našlo a bylo to aspoň trochu k nepotřebě. A pak to hlavní, co nás vlastně přimělo k tomuhle podniku: krásné betlémy, sošky malého Ježíše, svícny, které Pascale vyrábí – ne kvůli prodeji, ale abychom tam přinesly Jeho přítomnost, Jeho úsměv a radost, něco prostého a něžného uprostřed předvánočního shonu.

Tak tedy vše úhledně zabalit, nějaké ty stoličky a staré žehlicí prkno místo stolku, vše zpojízdnit, abychom to mohli dopravit na místo, a náš obchod je připraven. Ráno vyrážíme brzy, když slušní lidé ještě spí. Každá za sebou malý vozík, jako kočovníci. Je půl šesté, tma a pořádná zima. Na místě je už ale pěkně rušno. Ve tmě hledáme své místo. Baterku, zapomněly jsme baterku. Konečně máme svůj koutek i souseda-starousedlíka, který má před sebou plachtu plnou věcí, jejichž kombinace je uchvacující: mobil, angličáky, hodinky, reprobedny, porcelán, dřevěná malovaná kačenka. Ale čile obchoduje už od šesti ráno. Kolem se pohybují podivné postavy, které poznáte jen podle světel baterek, která krouží a pátrají po tom nejlepším (a co se asi dá zase dál prodat? )

Mezitím jsme už vyložily i náš „sortiment“. Kroužící světýlka projela rychlostí blesku  mezi svíčkami a soškami Ježíška a zase zmizela v útrobách tržiště. Nic zajímavého, asi.

 Zapálíme pár čajových svíček do tmy, které ozařují betlém. Je to takové symbolické. Pomalu se seznamujeme s naším sousedem, který, stále obklopen zákazníky, už prodal mobil, hodinky a nevímco. Je to moc milý člověk a jak se zdá, máme jeho důvěru. Když si potřebuje odskočit (asi tak třikrát za půl hodiny), nechá nás hlídat svůj „obchod“. Pomáháme mu také psát cenovky na jeho zboží (na to „nejluxusnější“), protože má už úplně zmrzlé prsty.

Mezitím také přibyli i sousedi z druhé strany – jakýsi pouliční obchod se starožitnostmi. Obrazy ve vyřezávaných rámech zaplnily stěnu jakési staré přízemní stavby, kterou máme za zády a díky ní se ještě držíme jakštakš v teple, protože nás chrání před mrazivým větrem. Starožitník je vybavenější než náš chudší soused s plachtou. Má auto, ve kterém se průběžně vyhřívá. Ale také si všimne, že nemáme světlo a nechá svítit. Jemný záblesk solidarity, která tu nějak neviditelně panuje. Moc milé od něj.

 Dostáváme také cenné rady od našeho prvního souseda, občas se vzájemně poptáme: Tak, jak to jde? Už šlo něco? Naše věci se mu líbí. Víte, my nemusíme nic prodat, jen jsme chtěly, aby tady bylo něco z Vánoc, něco milého, co lidem udělá radost a připomene jim, že se blíží svátky. Čekám reakci. Jo, jo, to je pravda, to stačí, to je potřeba, to stačí.... Tolik souznění jsem nečekala.

 Když už je světlo, přichází i jeho žena, moc milá, svěřuje se, povídáme si o životě. Dostáváme další cenné rady, jak to chodí na bleším trhu. Také u nás už se lidé začínají zastavovat. Dívají se na usmívajícího se Ježíška a také se usmívají. To je krásné, pokyvují. Občas prohodíme pár slov. Za chvíli také jásáme nad prvním závratným výdělkem (35,- Kč). Přichází také naše sestra Magda a nese nám úplné poklady: termosku s čajem (a s rumem), šálu, ohřívátka do kapes a polystyren pod nohy. Mají cenu zlata.

Nabízíme čaj i vedle k sousedům a naše společenství se upevňuje.

Naši –teď už přátelé – už prodali ty nejvýznamnější kousky (malovaná dřevěná kačenka už taky vykukuje z tašky jednomu pánovi) a pomalu balí. Paní vybírá nějaký porcelán a dává nám na památku. Dojetí na obou stranách. Opravdu moc milé od ní. Pán na nás zvesela volá: A děkuju, co jste pro mě udělali! Co jsme udělali? Nejcennější kousky, které zmizely u zákazníků, nesly naše cenovky. Přinesly mu požehnání. Jemnost, kterou by tvrdé nebo povrchní srdce lehce přehlédlo. Také vybíráme Ježíška a dáváme jim ho na památku. Paní se na něj dlouze dívá. Je krásný. Děkuji. Budu ho nosit u sebe.

Čas se pomalu chýlí, odchází i „starožitníci“, řekneme si pár slov, jak „to šlo“ a loučíme se. Také my pomalu balíme náš krámek na kolečkách a noříme se do pražských ulic. Ohlédnu se a na zdi vidím veliký nápis křídou, který jakoby vše shrnoval do naprosté jednoduchosti: QUE L´AMOUR SOIT VRAIS. Láska ať je pravdivá.

Další fotky si můžete prohlédnout tady